Cesta studenta budó

    Když jsem začínal se studium budó, přemýšlel jsem nad tím, jak těžké je být studentem. Jak těžké je zvládnout nějaký pohyb, jak těžké je přizpůsobit tělo. Co úsilí a času je třeba vynaložit. S každou špetkou dalšího poznání nabývá tato cesta nové rozměry. Každý nový poznatek, zkušenost Vám otvírá obzory, prostory, úrovně. S vaší rostoucí úrovní se mění prostor, který vnímáte. Základní úroveň KIHON vzniká hned na počátku vaší cesty, kdy se stáváte studentem svého učitele. Na následující cestě poznáte další studenty, učitele a otvírají se vám nové možnosti , volby, urovně poznávání. Důležitá je důvěra v učitele a cestu po které vás vede. Jen ta vám umožní přijímat od něj poznatky a následovat ho. Je to jen na vás. Pokud to tak necítíte, změňte to. Změňte sebe, cestu, učitele, cokoliv.

    Díky cestování za studiem, mám možnost tyto vztahy poznávat ve světě. Právě na jedné z těchto cest mě napadlo napsat tento článek o tom jaké je být studentem. Přijedete do Japonska, přijdete na první trénink, kde se potkáte s japonským učitelem a jediné co jsem mohl říct je "já jsem Čech" a díky tomu , že jsem studentem Shihana Luboše Pokorného můžu dodat ".. a jsem student Luboše Pokorného"  A od té chvíle je na vás tak nahlíženo a věřte mi, že je to spousta inspirace a důvodu k zamyšlení nad sebou samým být v Japonsku Čech a student svého učitele.     Nejdůležitější je samotné studium, ale nedá mi to a začínají vás hlodat myšlenky, že prezentujete nejen svou zemi, ale i svého učitele. Díky Luboši Pokornému a jiným jeho dobrým žákům máte docela dobrou výchozí pozici, ale pak je to už jen a jen na vás.  Záhy poznáte, že nejde až tak o vaši uroveň, kju či dan, ale o to jak studujete, jak se chováte a to i mimo dojo, mimo trénink. Máte také možnost poznat, jak se chovají japonští studenti a třeba i studenti z jiných zemí.

    Prvotní myšlenka o tomhle článku mě vlastně napadla po té, kdy jsem se po svém posledním tréninku v Japonsku šel rozloučit se sokem (hlava školy). Cítil jsme se bezvýznamný jako jehla  v kupce sena, ale můj pocit byl ten, jít se rozloučit. Soke se v tu chvíli loučil se studenty z jiné země a jak to tak měl v řadě, tak mi podal ruku a já jemu poděkoval za trénink. Už tak sem byl šťastný, že jsem mohl být tak blízko sokeho. V tom Noguchi sensei, který seděl opodál, poznamenal: " To je student Luboše Pokorného". Ten pocit co jsem zažil potom se dá jen těžko popsat. Soke se rozzářil a zahrnul mě spoustou slov, samozřejmě v japonštině. Hovořil s tak obrovskou energií a myšlenkou, že i když jsem nerozuměl japonským slovům, mé srdce bylo šťastné a já odešel s pocitem, že rozumím. S pocitem, že jdu po správné cestě, provázen tím správným učitelem.

    Vytrvejte, a studiu věnujte tolik času kolik jen můžete, protože cesta bojových umění je krásná a čím dále dokážete dojít, tím více té krásy poznáte.